Žij jak nejlíp umíš, protože nikdy nevíš, kdy se naposled nadechneš!

Chyby!

14. října 2018 v 18:02 | CarlyB |  Deníček
Ve svém životě jsem udělala spoustu chyb. Mnohokrát jsem se špatně rozhodla nebo něco nevhodného řekla osobám, na kterých mi záleží. Poté jsem přemýšlela, proč jsem to udělala. Co mě vedlo k tomu udělat takové rozhodnutí? Věděla jsem, že je to špatné a ve výsledku budu zklamaná já i ostatní. Přesto jsem to udělala. Někdy totiž taková rozhodnutí musíme učinit, abychom zjistili, že byla špatná a možná se i poučili. Jindy si nemůžeme pomoct. Třeba nám v ten okamžik přijdou správná. Každý děláme chyby. Někdy velké, jindy malé. Patří to k životu. Nikdo totiž není dokonalý, i když se to mnoho lidí snaží tvrdit. Chyby jsou tady, abychom se z nich poučili. Anebo taky ne! Jsme přece lidi a ti chyby dělají. Nebuďme k sobě tak přísní. Když se na svůj dosavadní život dívám zpětně, nic bych nezměnila. Ani ty chyby. Proto jsem usoudila, že k mému životu prostě patří.
Ve svém životě jsem udělala i spoustu správných věcí. Troufám si říct, že přebily ty chyby. Možná jsem se dobrými skutky snažila nahradit chyby, které jsem udělala. Stal se ze mě díky tomu lepší člověk? Možná ano a možná taky ne. Každopádně jsem se konečně smířila s tím, jaká jsem a můžu jít dál. A je mi jasné, že udělám ještě spoustu chyb a špatných rozhodnutí. Ale to k životu patří. Proto se za své chyby nikdy nestyďte. Pokud to jde, napravte je. A pokud to nejde, poučte se z nich. Život jde dál a zpátky svá slova nebo činy nevezmete. Tak proč se trápit tím, co je už minulostí?
 

Jen můj názor...

13. listopadu 2016 v 18:12 | CarlyB |  Deníček
Trochu jsem přemýšlela, proč jsem si zakládala tenhle blog. Proč si vlastně lidi zakládají blog? A čte někdo blogy? Upřímně by mě totiž nenapadlo přečíst si něco na nějakém blogu. Ne protože by mě nezajímaly názory a postřehy ostatních lidí, ale jednoduše nemám čas. Nemám čas přidávat příspěvky ani na můj blog (nebo co to vlastně je).
Nikdy jsem neměla cítění pro design. Proto vypadá tato stránka, tak jak vypadá. Možná proto nikoho nezaujme. Nebo taky nepíšu nic zajímavého a jsem nudná. Jenže já píšu své postřehy ráda. Docela mi to pomáhá. Proto jsem si vlastně blog založila. Chtěla jsem všem okolo sdělit moje pocity, názory a udělat si takový veřejný deníček. Není to jako bych to někomu řekla osobně, protože na webu je to anonymní. Nikdo mě vlastně nezná. A tak si můžu psát, co chci. Vždycky mě zajímaly názory ostatních a chtěla jsem znát i jejich pohled na svět. Rozšiřuji si své obzory a hledám nové cesty. A to přesně mi můžou dát lidi na internetu. Ať je to povzbuzení nebo kritika, počítá se všechno. Každý názor je výjimečný a jedinečný. Z každého si něco vezmu a může to být na internetu i mimo něj.
Proto neseďte v koutě a nenechávejte si své postřehy a názory pro sebe. Vám můžou přijít hloupé, ale každý to vidí jinak. Někoho možná zaujmou a dalšímu můžou změnit život. Až takovou mají moc.

Trochu jiná přátelství

6. listopadu 2016 v 15:44 | CarlyB |  Deníček
O prázdninách jsem šla poprvé na svatbu jako svědek. Byla to svatba mé kamarádky z dětství a prý bylo nutností úlohu svědka přijmout. Neměla jsem možnost odmítnout, nehodilo se to. Rozpoutala jsem tak válku ani nevím jak. Její sestry mi dávaly dost jasně najevo, že s jejím rozhodnutím nesouhlasí. Podle nich by se hodily na tuto pozici líp. Jenže já jsem se o nic neprosila. Vlastně dělat svědka je dost pitomé. Člověk si hostinu ani neužije. Pořád někde běhá. S nevěstou na záchod, stará se o zábavu, jestli je všechno v pořádku a hlavně o proslov. Ten mě vlastně přiměl zamyslet se nad naším kamarádstvím. Podle nevěsty jsem byla vždycky její nejlepší kamarádkou. Ono to tak ale nebylo. Aspoň ne z mé strany. Neměla jsem v podstatě na výběr. Jako malé jsme se bavit musely (a možná i chtěly), protože jsme bydlely hned vedle sebe. Když jsem si začala vytvářet novou síť přátel, její rodina (hlavně matka) mi nedovolila se od ní odtrhnout. A tak začalo naše "kamarádství". Jak šel čas, a my stárly, já zjišťovala, že si nemáme co říct. Zamotala jsem se do jejich bludného kruhu lží a pomluv. Jejich rodina začala brát tu mou za vlastní. Nemohla jsem ven a tak jsem se nechala strhnout sebou. Zbrojili proti mým ostatním kamarádům. A já je nechala. Postupně jsem se nechávala ovládat a na větu: "jsi úplně stejná jako oni", jsem odpovídala naštvaným výrazem a odchodem. Až jsem se od ostatních úplně izolovala a zůstala mi moje nová sousedská "rodinka". Tehdy jsem se konečně probudila a zjistila, jací doopravdy jsou. Jejich životním posláním bylo pomlouvání a ničení životů ostatních, včetně toho mého. Taková já nejsem a ani být nechci. Snažím se od nich vzdalovat. Jenže jak mám urovnat vztahy se všemi ostatními kamarády, které jsem kvůli nim zanedbávala? Jsem špatná kamarádka? Jsem vážně tak slepá a blbá?

Malá rada nakonec: nenechte nikoho, aby vám mluvil do toho, s kým se kamarádíte. Pokud je vám s tím člověkem dobře, držte se ho a nikdy ho neopouštějte kvůli falešným přátelům.
 


Světlo

6. února 2016 v 13:00 | CarlyB |  Poezie
V temnotě se těžko hledá,
přesto najít ho je třeba.
Jenom trocha někdy stačí,
abys život měla radši.
V temnotě ho nehledej,
konec není vždycky zlej.
Někdy je to řešení,
když jsme hodně ranění.
V temnotě ho nenajdeš,
i tak hledej, pokud chceš.
I když najdeš jiskření,
stejně nic se nezmění.
V temnotě tma vždycky bude,
jedna možnost ti jen zbude.
Obklopená obludama,
zůstaneš bez světla, sama.

Jen hra

5. února 2016 v 16:10 | CarlyB |  Deníček
Občas hraju hru. Je to vlastně jedna z mých nejoblíbenějších her. Že jsem na to stará? Vůbec ne. Každý z nás hraje hry. Vědomě nebo nevědomě. Celý tenhle svět je jen velká pitomá hra. Ostatní si s námi hrají jako s loutkami a my se necháme. I já jsem jen hloupá loutka. Nechávám ostatní, aby mě ovládali, řídili. Je to jednodušší. Podřizuju se, protože jsem taková vždycky byla. Vždycky vzorná, hodná, poslušná holka. Proto tak ráda hraju svoji hru na někoho jiného. Jak se hraje? Prostě jdete do společnosti cizích lidí a vymyslíte si jiné jméno a celý váš životní příběh. Dokonce se můžete i obléct jinak než se obvykle oblékáte. Necháváte vaše každodenní problémy za sebou. Můžete být zpěvačkou, malířkou nebo dcerou nějaké slavné osobnosti. Jen na malou chvilku se můžete cítit výjimečně.
Tuhle hru mám ráda i proto, že ty lidi už nikdy v životě neuvidím. Je mi jedno co si o mně myslí. Nemrzí mě tak jejich odmítavé pohledy a nepochopení. Vlastně si můžu říct, že o mně doopravdy nic neví. Ale stejně je to i u lidí, které potkávám každý den. Lidí, kteří by mě znát měli. Kteří mě svým způsobem znají. A přesto si o mně myslí, že jsem divná. Je totiž mnohem jednodušší o člověku říct, že je divný, než ho vyslechnout a zjistit, proč je divný. Nikdo se nesnaží zjistit důvod, proč jsme takoví. Vidí jen toho divného člověka. Možná kdyby si vyzkoušeli jeden den ve vaší kůži, změnili by na vás názor. Je zbytečné něco vysvětlovat, stejně nikdo nechce poslouchat. Z mé vlastní zkušenosti vím, že cizí lidé vás pochopí dřív než blízcí. Jsem raději ve společnosti cizinců, kteří o mně nic neví. Můžu začít od nuly. Jako prázdný papír. Jen já si ho popíšu znova. A že občas lžu o svém dosavadním životě? A kdo to nedělá? Je to všechno přece jen hra. Hra, kterou by občas potřeboval hrát každý.

Terapie? A proč ne!

9. listopadu 2014 v 14:58 | CarlyB |  Deníček
Mám za sebou měsíc psychoterapie. Je mi líp? Vlastně jsem se nikdy necítila tak dobře, jako teď. Zase mám koníčky, baví mě život. Myslím na to dobré a ne na špatné věci. Dokonce se mi zlepšily vztahy s rodinou a kamarády. Po dlouhé době mám zase pocit, že žiju. Dlužila jsem to svým blízkým. Těm, kteří už tady se mnou nejsou fyzicky. Už necítím ten sžíravý pocit viny, že nemám plány do budoucna a oni by je třeba měli, ale nejsou tady. Nemyslím si, že jsem zase tak špatná. Mám se raději. Život budu mít takový, jaký si ho udělám sama. Záleží jen na mě, na mých přáních a ne na ostatních. Zase mám chuť psát. Všechno v mém životě se změnilo a to od základu. Doporučila bych psychoterapii? Rozhodně. Vlastně už ji tak trochu doporučuji všem známým. Hodně lidí si totiž myslí, že k psychologovi chodí jen psychicky nemocní lidé. Není to pravda. Chodí tam lidi s normálními problémy. S problémy, jako má každý z nás. Jen už je jich prostě moc a nejsou schopni je vlastními silami vyřešit. Psycholog poslouchá, neodsuzuje, nekritizuje. Dokonce ani nedává rady. Problémy si nevědomky řešíme samy. On nás jen nasměruje na tu správnou cestu. Proto není ostuda chodit k psychologovi a rozhodně by se za to člověk neměl stydět. Já se nestydím. Pomohlo mi to. A kdyby lidi nedali na názory ostatních, chodilo by jich tam víc a vyřešili tak své problémy. Není dobré je dusit v sobě, protože jednou ten pomyslný pohár přeteče a potom už může být pozdě. V Americe má terapeuta skoro každý a nikdo se nad tím nepozastavuje. Tak proč u nás nazývají lidi, kteří chodí na terapii blázny?

Hvězdy nám nepřály – John Green

8. června 2014 v 15:20 | CarlyB |  Moje názory
Absolutně nejlepší kniha, kterou jsem kdy četla. Od dnešního dne, kdy jsem ji dočetla, se stala mou oblíbenou. A rozhodně si ji přečtu ještě několikrát. Myslím, že napoprvé se nedá pochopit celý její význam. Aspoň já jsem nedokázala číst mezi řádky a soustředit se na všechno. Každopádně mě přinutila porušit hned několik mých pravidel: nikdy nebrečet (prostě jsem nedokázala zadržet slzy, jakoby žily vlastním životem), nikdy nebrečet, aby to někdo viděl (v ten okamžik mi bylo jedno, že kolem mě chodí lidé a dívají se na mě) a začala jsem věřit, že smrt není konec (jen začátek něčeho nového). Úplně mě pohltila. Nemohla jsem se od ní odtrhnout a přečetla jsem ji jedním dechem. Taky jsem žasla nad úvahami hlavních hrdinů. Ta kniha má prostě hloubku. Není to o smrti, umírání ani happyendu. Je to o dvou mladých lidech, kteří jsou odlišní od ostatních, a přesto s nimi mají hodně společného. Mohli být obyčejnými teenageremi jenže jim do cesty vstoupila rakovina. A oni přesto žili dál, zamilovali se a dodávali si sílu. Dokázali, že i za pár měsíců se toho dá zažít hodně. Že se dá prožít malá věčnost a některá nekonečna jsou větší než jiná, jak cituje autor na obalu knihu. Najednou jsem se musela zamyslet nad svým životem a všemi těmi malichernostmi, kterýma se zabývám každý den. Zjistila jsem, že postrádá smysl, že nemám pro co žít a řeším úplně zbytečnosti, místo abych si užívala každý den jako by byl můj poslední. Já se totiž nezamýšlím nad tím, že tenhle den může být můj poslední. Prostě předpokládám, že se zítra probudím a bude další. A pak další a další. Jenže to přece nemůžu vědět. Nikdo z nás neví, kdy umře. Nevážíme si života. Proto mě tato kniha tak zasáhla. Oni věděli, že jim nezbývá moc času a tak si užívali každý den. Takhle by to měl mít každý z nás, ať je zdravý nebo nemocný.
John Green tuhle knihu napsal tak jinak než ostatní autoři. Uchvátila mě jeho slovní zásoba, ironie a sarkasmus. Jak dokáže vtipkovat i o závažných věcech. Nebyla to jen depresivní kniha o umírání, ale kniha plná hlubokých myšlenek, citu a naděje. Taky obdivuji, že ji dokázal napsat z pohledu dívky. Byla prostě originální a jedinečná. Pokud na ni někdy narazíte, doporučuji si ji přečíst. Zamilovala jsem se od první stránky a milovala ji až do poslední, i když nekončila happyendem. Však co má dneska šťastný konec? Autor si mě hned získal tím, že psal realisticky a ne ty přeslazené kýče, které nás obklopují. Tohle je život, realita. A život prostě není jednoduchý, není to továrna na splněná přání. Někdo se má dobře, jiný spatně. Otevřel mi oči a poprvé mám chuť autorovi napsat, jak mi jeho kniha změnila pohled na svět, život. Věřím, že je něčím víc než jen knihou. Na závěr bych chtěla citovat autora: "Prožijme dnešek, jak nejlépe můžeme."

Nejsem tady...

20. dubna 2014 v 20:49 | CarlyB |  Deníček
Neděle ráno - několik vteřin přemýšlím, jestli mám vůbec vstát. Nebo to jsou minuty? Nějak nemám pojem o čase. Nakonec teda vstanu. Možná tenhle den bude jiný než ostatní. Jdu si udělat snídani. Nechce se mi. Popadnu první jídlo, které uvidím a sním ho. Ani nevím, co to bylo, jen chci, aby mi přestalo kručet v břiše. Uvažuji, co budu dělat celý den. Sednu k televizi a zapnu ji. Hraje tam nějaký stupidní film. Jako kulisa je to fakt dobrý. Přemýšlím. Jsem myšlenkami někde jinde. Myslím, že na mě mluví ségra, ale nevnímám, co mi říká. Sedím a koukám do té bedny, jak se mění obraz. Jeden střídá druhý. Vidím, jak se rychle mění, jeden nahrazuje druhý. Tak je to i v životě. Jeden okamžik nahrazuje druhý. Život utíká strašně rychle a nejde to zastavit. Probudím se, až když mě ségra nařkne z toho, že ji vůbec neposlouchám. Má pravdu, ale já nemám sílu. Jsem hrozně utahaná. Nic jsem sice neudělala, ale mám pocit jako bych uběhla několik kilometrů. Jdu si pro první kávu. Potom jen tak chodím po domě. Sem a tam. Venku je krásně, ale mně se tam nechce. Co kdybych někoho potkala a musela s ním mluvit. Pro mě nepředstavitelné. Dávám si raději sluchátka do uší. Hudba je to jediné co mi dokáže zvednout náladu a navíc nemusím poslouchat řeči rodičů. Plus pro mě. Sundám si je až při obědu. Vůbec nemám hlad, ale raději to sním, než abych měla poslouchat dlouhou přednášku o tom, jak jsem nevděčná. Cože jsem to měla k obědu? Ani nevím, jak to chutnalo. Evidentně se to dalo jíst, když jsem to dojedla. Šla jsem k sobě do pokoje a plánovala, že si udělám věci do školy. Moc namáhavé. Na to jsem byla moc unavená. Dala jsem si další kávu. Třeba mě to probere. Psala mi kámoška, ať jdu večer ven. Chvilku jsem o tom přemýšlela, ale na to jsem byla až moc utahaná. Odepsala jsem, že už něco mám a dál koukala na bílou zeď. Byla vždycky tak bílá? Možná by to chtělo změnu. Jenže to by se mi muselo chtít. Jdu si pro další kávu. Možná jsem už na tom kofeinu závislá. Když jsem se podívala na hodiny, nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem strávila tři hodiny díváním se na zeď. Měla bych dneska taky něco udělat. Přemáhám samu sebe a jdu na zahradu. Zelená tráva, sluníčko svítí, obloha je nechutně modrá. Lidi z toho mají radost a jsou venku. Slyším jejich smích a tlumené rozhovory. Je mi špatně. Raději jdu dovnitř a v pokoji si zatáhnu žaluzie. Lehnu si na zem a přemýšlím o životě. Možná jsem měla raději zůstat v posteli. Co kdybych si četla? To bych ale musela vytáhnout žaluzie a pustit do pokoje světlo. Zamítnuto! Raději jsem si zašla pro další kávu. Kolikátou už? Sakra, měla bych s tím přestat. Přijde za mnou máma a něco mi říká. Vůbec nevnímám význam jejich slov. Jen přikývnu a vůbec nevím na co. Nejsem tady. Jsem už dávno někde jinde. Tenhle život není vůbec pro mě. Nemám už sílu. Nevím, kde bych ji měla hledat. Sednu si na parapet a koukám na zatažené žaluzie. Je fascinující, že někdo vymyslel takovou věc. Na tohle bych já nikdy nepřišla. Moc složité. Zvažuji, zda nejít ven. Třeba mezi lidmi přijdu na jiné myšlenky. Nevěřícně zakroutím hlavou nad svými myšlenkovými pochody. Raději si jdu dát sprchu, ať se vzpamatuji. Moc to sice nepomohlo, ale cítím se čistě. Aspoň tělesně. Dělám si další kávu. Jsem fakt zoufalka. Odhodlám se spojit se světem aspoň přes počítač. Popíjím kávu a píšu na blog. Je to vyčerpávající. Pustím si hudbu a přemýšlím, co napsat. Je neděle večer a já jsem se rozhodla bojovat. Za co? Abych se vrátila! Já tady totiž nejsem. A necítím to jen já, ale i mí blízcí…

Odrazit se ode dna

10. března 2014 v 9:30 | CarlyB |  Deníček
Poslední dobou jsem měla strašně melancholickou náladu. Tápala jsem a hledala cestu jak ven z depresí a snažila se najít způsob jak se odrazit ode dna. Hodně jsem přemýšlela. Myslela jsem si, že jsem naprosto ztracená. Že nikdy nenajdu cestu zpět a nikdy už nebudu sama sebou. Namlouvala jsem si, že se ke mně všichni otočili zády a přitom to nebyla pravda. Uzavřela jsem se do své bubliny a nechtěla ven. Bylo mi tam dobře a připadala jsem si v bezpečí. Jenže moje myšlenky mě ničily. Všechny vzpomínky, věci, které jsem udělala špatně. Doléhaly na mě věci ze všech stran a já se s nimi neuměla vyrovnat. Nebo jsem možná nechtěla. Bylo pro mě jednodušší utápět se ve smutku a litovat se. Chyba! Nakonec to došlo až tak daleko, že jsem nedokázala žít sama se sebou. Lezla jsem si strašně na nervy a chtěla všechno skončit. Odjet někam daleko nebo se zavřít na hodně dlouho do temné místnosti. Začít úplně od začátku. Někde kde mě nikdo nezná, nikdo o mně nic neví a nikdo mě nebude soudit. Nechtěla jsem přemýšlet, rozhodovat se. Možná jsem někdy přemýšlela o tom, že přestanu dýchat. Každý má prý špatné období, jenže to moje trvalo tak strašně dlouho. Až dneska se mělo něco změnit. Rozhodla jsem se, že svůj život chytnu za opačný konec. Možná mi pomohlo sluníčko, které se na nás po dlouhé době zase usmálo. A tohle by měl být konec mým depresím. Možná jsem potřebovala světlo do mého života. Nebo se jen probudit ze zimního spánku. Takže ode dneška jen světlé dny, sluníčko, úsměv a hudba, která mi vždycky pomůže. Zase začínám žít svůj život. Vracím se ke svým koníčkům a věcem, které jsem dřív tak ráda dělala. Tudíž i k psaní na blog a podobně. Depresí už bylo dost a přišla jsem o hodně bezvadných okamžiků. O kus svého života. Takže je na čase hledat jen ty dobré věci na životě, radovat se z maličkostí, protože ne všechno je tak černé jak se na první pohled zdá. A těm, kteří jsou na dně, jako jsem byla já, přeji, aby našli sílu se odrazit. Aby se nezaslepily smutkem a lítostí. Přišli by o krásné okamžiky. Život je moc krátký na to, aby se člověk utápěl ve smutku. A je krásný. Vždycky najdete důvod proč se radovat. I kdyby šlo jen o maličkost. Držím pěsti! Mrkající

Co je nejhorší?

2. února 2014 v 17:44 | CarlyB |  Deníček
Když vám zemře milovaná osoba, myslíte si, že je to ta nejhorší věc, která se mohla stát. Ještě včera tady byla. Stála vedle vás, mluvila s vámi, objala vás. A najednou je pryč a už se nikdy nevrátí. Pořád cítíte její vůni, přítomnost, slyšíte její slova. Jakoby byla s vámi, ale ona už je dávno pryč. Ta bolest, kterou cítíte, se jen těžko popisuje. Chce se vám křičet, brečet, něco rozbít. Najednou je váš dům plný příbuzných, sousedů a všichni brečí a přejí upřímnou soustrast. Připadá vám to jako sen. Hodně špatný sen. Najednou se všichni o zemřelého zajímají, chtějí dokázat, jak moc ho milovali a přitom s ním trávili minimum času. A vy, která jste s ním byla pořád, nedokážete uronit ani slzu. Jen vám je zle ze všech těch lidí, kteří vám říkají, že musíte být silná. Bylo mi jedno, co říkají a dělají. Zvenčí jsem vypadala v pohodě, ale uvnitř mě to trhalo na kusy. Musela jsem být silná a držet rodinu pohromadě. Dodávat jim sílu. Kdybych se zhroutila i já, dopadlo by to hodně špatně. Vypnula jsem veškeré emoce. Nebrečela jsem. Vlastně jsem nebrečela ani na pohřbu. Snažila jsem se vypadat silně a možná mi to i šlo. Jen jsem němě pozorovala lidi okolo. Všichni v černém s kapesníčky v rukách a slzami na tvářích. Bylo mi z nich na nic. Chodili za ní tak málo a hrají si na největší mučedníky. Že je to bolí nejvíc. Nedokázala jsem být s nimi okolo vykopané díry. Nedokázala jsem je držet za ruku, když se rakev spouštěla do studené země. Styděla jsem se. Styděla jsem se za své chování. Za to jak jsem svou milovanou babičku zklamala. Že jsem jí nestihla říct, jak moc ráda jsem ji měla. Neměla jsem právo stát tam a plakat s nimi. Zklamala jsem ji a ona ve mně tak věřila. Měla mě moc ráda. Vždycky mi to říkala. Že já jediná se k ní chovám slušně a jsem na ni hodná, pomáhám jí. Proto jsem nedokázala přijmout nabízené ruce od ostatních a raději se odsunula stranou, když projevovali soustrast. Chtěla jsem být sama s babičkou a naposledy se s ní rozloučit o samotě. A tak všichni stáli okolo vykopaného hrobu a dívali se, jak se rakev pomalu spouští dolů. A v ten okamžik mi to došlo. Došlo mi, že se babička už má dobře. Je v nebi a dává na nás pozor. To mě aspoň trochu hřálo u srdce. Ta bolest se zmenšila. A potom jsem se podívala na mámu a viděla ten prázdný pohled. Pohled, který říkal, že chce umřít taky. Že je jí úplně jedno, jestli nás tady nechá nebo ne. Jen jsem v nich viděla prázdno a přání umřít taky. A to bolelo mnohem víc než ztráta babičky. Ten pocit, kdy vidíte, že je vaší vlastní mámě jedno, co s vámi bude. Že se stará jen o své pocity a my jsme jí ukradení. Že chce umřít a nechat vás tady samotné, opuštěné. Uvědomila jsem si, že není nejhorší ztratit milovanou osobu, ale žít s pocitem, že osoba, která vám je nejbližší chce umřít taky. Babička se už má dobře. Jen já už nikdy nezapomenu na mámin prázdný pohled a na den, kdy všechno vzdala. Na den, kdy se rozhodla nežít...

Kam dál